Stavitelé a majitelé větrných mlýnů

Autor: Petr Veselý <info(at)povetrnik.wz.cz>, Téma: Lidé, Vydáno dne: 19. 12. 2005

Objevit tesaře, dovedné mistry sekerníky a stavitele větrných mlýnů, zjistit jejich původ, odhalit jejich cesty a způsob, jak a kde se svému řemeslu naučili, není už dnes dost dobře možné.

I nejstarší pamětníci si na ně jen matně vzpomínají, poněvadž poslední větrné mlýny se stavěly koncem 19. století. V literatuře a archivních pramenech nacházíme o těchto řemeslnících jen velmi skromné zmínky.
Vyrytý monogram stavitele mlýna nacházíme většinou na základovém kříži, matce nebo jiném trámu uvnitř mlýna. Ale své monogramy zanechávali stavitelé i na nasýpacím koši a jiném zařízení ve mlýně. U zděných mlýnů třeba na nadpraží při vchodu do mlýna. Stavitelé větrných mlýnů si sami nakreslili plán mlýna, který po konzultaci s majitelem realizovali. Dokladem toho je zachovalý plán stavby větrného mlýna ve Staré Vsi u Bílovce z roku 1842. Stavbou větrných mlýnů se nezabývali pouze lidoví výrobci, ale kolem roku 1824 se konstrukce těchto mlýnů přednášela i na pražské technice.

Větrné mlýny také navštěvovali krajánci mlynáři, kteří jako vyučení mlynáři pomáhali mlít, zprostředkovávali koupi a prodej mlýnů, doporučovali pro vodní i větrné mlýny stroje ap. Byli to vlastně handlíři. Naproti tomu krajánci sekerníci prováděli na mlýnech větší opravy a také mlýny stavěli. Za práci si buď určili výši odměny nebo ji stanovil mlynář. Poskytnutí stravy a noclehu bylo pro mlynáře samozřejmostí i tehdy, když ve mlýně nebyla práce. Krajánci navštěvovali mlýny naposled v letech před první světovou válkou. Mlynáři se na krajánky vždy těšili, protože přinášeli nejčerstvější novinky mlynářské i politické.
Je pozoruhodné, že větrné mlýny sloupového typu jsou na celém našem území téměř stejné. Je tedy jisté, že tyto stavby nejsou produkty místní lidové kultury, jinak by jistě nesly jisté typické regionální znaky. Je skutečně zarážející, že regiony v lidové kultuře tak výrazné a umělecky nadané, jako např. Haná a Moravské Slovácko, nedoplnily svéráznou výzdobou funkčně zaměřenou, důmyslnou a střídmou práci sekerníkovu a nevtiskly větrným mlýnům krajový ráz. S největší pravděpodobností byla celá neobvyklá stavba lidovému prostředí cizí a proto se také vliv tohoto prostředí neuplatnil. Na předmětech denní potřeby a vnitřním vybavení mlýna se tu a tam objeví výzdoba krajového rázu. Znalost řemesla i umění stavby větrných mlýnů se šířila do našich zemí z oblasti slezské a to z její severní německé části. Později stavbu větrného mlýna ovládali i místní lidé. Mlýn slezskomoravský a severovýchodočeský s šalandou je patrně chudší bratr typického mlýna německého téže doby. Šalanda byla v našich zemích jediným obydlím mlynáře a celé jeho rodiny. Teprve později si stavěli v blízkosti mlýna vlastní chalupy.

Zděné větrné mlýny holandského typu, budované u nás až od 18. století, stavěli místní zedníci za vedení mlynáře někdy dva až tři roky. Kámen na stavbu mlýna obvykle dováželi z nejbližšího kamenolomu. Na konci minulého století se stavba těchto mlýnů stávala záležitostí stavitelských firem. Malé větrné mlýny neotáčivé obvykle budovali místní řemeslníci podle jiných mlýnů nebo sami majitelé.
Sledujeme-li podle gruntovních knih majitele větrných mlýnů, zjistíme, že některé mlýny vlastnila jedna rodina po mnoho generací, na většině mlýnů se však držitelé střídali. Pokud se syn rozhodl pro mlynářské řemeslo, vyučil se doma nebo u příbuzných. Někdy také chodil do učení k cizím mlynářům větrným i vodním, v době zvýšené frekvence pracoval doma. Mnozí mlynáři rozuměli nejen svému oboru, ale byli také tesaři, zedníky, kováři ap. Byli však i takoví mlynáři, kteří přišli do mlýna nevyučení, buď se do mlýna přiženili, nebo jej koupili.

Větrné mlýny bývaly v provozu po celý rok i tam, kde jich bylo několik v obci. Mlynáři stále bedlivě pozorovali směr a sílu větru, kterou odhadovali již den předem podle západu a východu slunce: červený znamenal vítr, bledý déšť. Staří mlynáři uměli také stanovit směr větru podle hvězd nebo podle toho, odkud byly ráno slyšet zvony. Na Hané i jinde jim byl také vodítkem kouř z továrních komínů nebo korouhvička na střeše mlýna.
Podle údajů získaných terénním výzkumem mleli a šrotovali ve větrném mlýně většinou drobní zemědělci a chalupníci, kteří někdy přiváželi na voze taženém kravami, na trakaři nebo dokonce přinášeli v pytli na zádech 1/2 q ječmene, ovsa, nekvalitního zrna („pozadek”), kukuřice („turkyň”), žita („rež”) nebo pšenice („žito”). Těmto spotřebitelům vyhovovaly hlavně nižší poplatky za mletí a nižší výkon mlýna stejně jako tmavší mouka jim nevadily. Za šrotování dostával mlynář obvykle naturální odměnu a to 6 kg z 1q. Za mletí dostávali mlynáři 4-6 kg z 1q rozprachu (“méto”, “mírka”, “míto”) a 8 krejcarů. Pokud mleč neměl na zaplacení odevzdal mlynáři 8 kg z 1q rozprachu. Před první světovou válkou se platilo za semletí 3 K a za šrotování 1 K. Ve Štípě na Zlínsku činilo méto 6 kg z 1q rozprachu. Ceny na větrných mlýnech, vyskytujících se v blízkosti vodního, se řídila v této době vyhláškou, která zabraňovala poškozování ostatních mlýnů, kde musely být sazby vyšší. Vzhledem ke změněným hospodářským poměrům byly vyhláškou Společenstva mlynářů okresů Hranice, Valašské Meziříčí, Rožnova a Vsetína upraveny mlecí sazby v roce 1939 takto: za mletí 100 kg žita 14 Kč a 4 % promelku, za šrotování nebo mačkání 100 kg obilí 6 Kč a 2 % promelku, za výrobu krup ze 100 kg ječmene 16 Kč a 10 % promelku. Téměř až do roku 1960 šrotoval na Moravě jediný mlýn, a to ve Skaličce, kde mlynář vybíral za šrotování 1q asi 5 Kčs.
Při šrotování se zrno sypalo jen jednou nebo dvakrát, při mletí šestkrát až desetkrát, takže se mouka vymílala na 60 až 80 %. Tato černá mouka se rovnala asi dnešní dvojce. V malých mlýnech ponejvíce šrotovali a z pohanky vymílali “pohančenú kašu” (Valašsko). Obilí nevážili, ale měřili v měrkách na “vrtle”, “půlvrtle” a “čtvrtvrtle”, vážení zaváděli až koncem 19. století a často je prováděli jen namátkově u několika pytlů. Při dobrém větru se průměrně na větrném mlýně sešrotoval 1q ječmene nebo ovsa asi za necelé dvě hodiny, 1q žita se mlel přibližně dvě, tři i více hodin, podle síly větru. Deset metráků zrna se šrotovalo asi dvacetčtyři hodin. Výkon vodního mlýna je přibližně pětkrát vyšší. Ale ve srovnání s prací na ručních mlýncích to byl ovšem výkon vyšší při nesrovnatelně menší námaze.
Výdělky mlynářů byly tedy malé a v dobrých letech stačily akorát k živobytí. Z toho důvodu byly mnohé mlýny osvobozeny od daní a mlynáři s růstem konkurence parních a válcových mlýnů ve druhé polovině 19. století se museli stále více orientovat na jinou oblast výdělku, především na zemědělství. K větrným mlýnům původně nepatřily buď vůbec žádné polnosti, nebo jen výměry do tří měřic. Od druhé poloviny 19. století zakupují mlynáři pozemky a k mlynářským živnostem se připojuje zemědělská usedlost.

Funkce větrných mlýnů postupem doby stále klesala od mletí až na pouhé a stálé šrotování, což můžeme pozorovat také v Polsku a Německu nebo v Maďarsku. Některé mlýny byly však stavěny jen pro šrotování a mletí se omezovalo jen na spotřebu mlynářovy rodiny (Štípa). A protože mnohé dřevěné větrné mlýny přestávaly plnit svoji hlavní funkci tak se většinou rozpadaly a jejich kvalitní dřevo se rozebíralo k jiným účelům. Zděné větrné mlýny se většinou měnily v obytná stavení, hájenky, rekreační objekty ap.