Konstrukce větrného mlýnku s turbínou

Tato skupina větrných mlýnů je nejmladší a nebyla ještě předmětem řádného teoretického ani terénního výzkumu. Proto je třeba se o nich zmínit obšírněji. Výzkumem tohoto typu mlýnků se intenzívně zabývá Ing. Jan Doubek z Přerova

Větrné mlýnky s turbínou se vyskytují v rámci ČR pouze v oblasti mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem a Českým Těšínem. Vyskytují se tedy v kraji, kde začátkem dvacátého století, kdy mlýnky vznikaly, byla většina obyvatel zaměstnána v dolech či hutích a měla navíc i menší zemědělské hospodářství. Tito tzv. kovozemědělci bydleli převážně v samostatných usedlostech obklopených svými poli o rozloze 1-3 ha. Vlastní hospodářství jim zajišťovalo potravinářskou soběstačnost.

Každá usedlost původně vlastnila na šrotování obilí ruční žernov. Na něm však byla práce velmi namáhavá. Proto asi od roku 1915 začali hospodáři stavět větrné mlýnky s turbínou. Mlýnky nahradily jak ruční, tak i malé mlýny otáčivé a neotáčivé!. Stavěly se do třicátých let minulého století. V uvedené oblasti bylo mlýnků několik set a sloužily k šrotování případně i mletí v jediné usedlosti. Do dnešního dne se jich dochovalo přes padesát v různém stavu. Několik mlýnků je ještě funkčních, z některých zůstala jen turbína nebo naopak pouze části mlecího zařízení.

Prvním pokusem zachránit tento typ mlýna bylo před více než 20 lety navržení mlýnku v Těrlicku, Kostelec 89 za kulturní památku. Památkou vyhlášen nebyl a dnes je již bez turbíny. Jeden mlýnek byl kompletně převezen do Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Další mlýnek byl rekonstruován a postaven v expozici Muzea Těšínska v Havířově. Mlýnek, který už měl skončit ve šrotu, posloužil jako základ stavby v Jindřichovicích pod Smrkem. Větrné mlýnky s turbínou můžeme najít v hojném počtu a různých provedeních v sousedním Polsku v celé Podkarpatské oblasti!. Na Slovensku v obci Korňa stojí mlýnek přenesený sem v roce 1965 z Ostravska.

Prvním doloženým průzkumem větrných mlýnků s turbínou je fotodokumentace, kterou pro Muzeum Těšínska provedl Václav Šedý v roce 1976 a do roku 1985 doplňoval František Balon. Zde je fotograficky doložena existence třiceti osmi objektů. Z celkovému počtu několika set mlýnků je to však malé množství. Dalším pokusem je diplomová práce Tomáše Slonka z roku 2000, který pod ve. dením Doc. Petra Holého z filozofické fakulty Ostravské univerzity popsal třináct těchto mlýnků.
Cíleným terénním průzkumem autora bylo nalezeno a zdokumentováno celkem padesát exemplářů větrných mlýnků s turbínou..
Průzkum oblasti však ještě není ukončený. Lze předpokládat, že v terénu se nachází ještě asi dvacet nezdokumentovaných objektů.

Větrný mlýnek se skládá ze čtyř hlavních částí: větrné turbíny (A), těla mlýnku (B), mlecího zařízení (C) a moučnice (D).

Větrná turbína vychází z konstrukce typu Eclipse, tzn. větrné kolo s pevně uchycenými kovovými lopatkamj (5). Počet lopatek se po. hybuje od šesti do dvaceti s tím, že nejčastější jich je patnáct nebo dvanáct. U malých mlýnků se turbína skládá z celokovového mno. halopatkového kola o průměru nejčastěji tři metry, ozubeného převodu a natáčecího zařízení. Větrná turbína byla buď průmyslově vyráběna firmou Kunz Hranice nebo byla vyrobena v místní kovářské dílně (6) či amatérsky doma. Větrné kolo turbíny je spolu s převodem umístěno na stožárové trubce (3) nebo na příhradovém stožáru. Ozubený převod (2) tvoří kuželové soukolí s přímými zuby, které přenáší pohyb z vodorovného hřídele větrného kola na svislý hřídel uložený ve stožárové trubce. Natáčecí zařízení (5) se nachází v interiéru mlýnku a tvoří ji pákový mechanismus nebo šnekové soukolí připevněné na dolním konci stožárové trubky. Tato končí na nosném trámu pod střechou mlýnku. Směr natočení turbíny proti větru je u eákového provedení zajišťován kovovým kolíkem. Ten se vkládá do otvoru v páce a spodním kotouči upevněném na nosném trámu. Snekový převod je samosvorný, není třeba ho zajišťovat.

Tělo mlýnku (B) tvoří přízemní deštěná stavba s obdélníkovou základnou o rozměrech cca 2,2 x 3,0 m. Výška stavby se střechou bývá okolo tří metrů. Kostra těla mlýnku se skládá ze soustavy trámů. Mohutnost kostry záleží na tom, zda je to konstrukce nosná, tj. turbína je upevněna na stožárové trubce nebo nenosná v případě, že turbína je na příhradovém stožáru, který nese její váhu. Obvodový plášť je sestaven obvykle ze smrkových prken kladených na kostru svisle. Spáry mezi prkny překrývají svislé latě. Proti působení vlhkosti jsou stěny obvykle natřeny olejem nebo oblepeny dehtovou lepenkou. Do interiéru se vstupuje jedněmi dveřmi, podlaha bývá z prken. Boční stěny jsou prolomeny malými zasklenými okny. Sedlová střecha bývá opláštěná prkny a kryta lepenkou nebo plechem. Na některých mlýncích se dochovaly plechové korouhvičky s datováním, jako symbol výrobní dílny. Např. korouhvička se srpkem měsíce byla znakem kovářské dílny Bamý v Datyni.

Mlecí zařízení je v zásadě stejné jako u velkých mlýnů, jen v menším provedení. Skládá se ze dvou mlýnských kamenů (11) o průměru okolo 50 cm a výšce běhounu 20 cm a spodku 15 cm uložených v lubu (10). Běhoun je poháněn prostřednictvím železného ložiska, tzv. kypřice, uchycené na svislé hřídeli. Dolní konec svislé hřídele je uchycen v patním ložisku (14) upevněném v trámové stolici (12). Součástí trámové stolice je jednoduchý mechanismus, kterým je možno za chodu nadzvedávat běhoun a tím měnit vzdálenost obou kamenů od sebe, tzn. regulovat jemnost mletí. Celé mlecí zařízení je možno odpojit pomocí jednoduché šroubové spojky (6) umístěné na svislé hřídeli.

Mlýnské složení je po obvodu i shora kryto plechovým nebo dřevěným lubem (10). Na něm stojí násypka na obilí (7) s pohyblivým dnem tzv. korčákem (8). Pohyblivé dno uvádí do kmitavého pohybu vačka (9) upevnění na svislé hřídeli. Množství zrna padajícího mezi kameny lze regulovat změnou sklonu korčáku. Součástí mlecího zařízení je v některých mlýncích moučnice (D) na prosévání meliva. Moučnici tvoří sběrná truhla (16), ve které je rotující hranolový vysévač (15) tvořený osmistěnem potaženým jemnou tkaninou. Truhlou prochází hřídel hnaný přes kuželové soukolí (13) od svislého hřídele.

Pohybová energie větru roztáčí větrnou turbínu a její vodorovnou hřídel. Přes kuželový převod je poháněna svislá hřídel. Od svislé hřídele je poháněno přes vačku pohyblivé dno násypného koše, dále horní mlýnský kamen běhoun a přes kuželový převod hranolový vysévač v moučnici. Zrno z násypného koše přes kmitající korčák padá otvorem v běhounu mezi mlýnské kameny, kde je drceno, rozemíláno a vytlačováno k vnějšímu okraji. Při šrotování vypadává melivo do připravené nádoby. Při mletí na mouku melivo padá do moučnice, kde se prosívá přes jemnou tkaninu osmibokého rotujícího síta. Jemné melivo (mouka) padá do moučnice a hrubší části procházejí na konec moučného pytlíku a vypadávají ven. Tuto část meliva je možno použít jako šrot nebo ji znovu nasypat do násypného koše a opakovat mlecí proces.

Mlecí kameny byly obvykle vytesány z pískovce nebo složeny z kusů speciálního sladkovodního křemence, který se k nám dovážel z Francie. Na mlecích plochách kamenů byly vytesány šikmé drážky od středu ke kraji které zlepšovaly mletí a současně umožňovaly chlazení kamenů (7).

Doba mletí je závislá na síle větru. Při dobrém větru mlýnek sešrotoval 200 kg pšenice nebo jiného dobře vyschlého obilí za 24 hodin. Na obsluhu větného mlýnku s turbínou stačil jeden člověk.

Popis schématu větrného mlýnku s turbínou: A - turbína; B - tělo mlýnku; C - mlecí zařízení; D - moučnice 1. větrné kolo - turbína 2. kuželový převod 3. stožárová trubka 4. svislý hřídel 5. natáčecí zařízení 6. šroubová spojka 7. násypný koš na obilí (násypka) 8. pohyblivé dno násypného koše (korčák) 9. vačka pohybující korčákem 10. kryt mlýnského složení (lub) 11. mlýnské složení (běhoun a spodek) 12. trámová stolice 13. ozubený převod moučnice 14. patní ložisko 15. osmiboké rotační síto na hřídeli (hranolový vysévač) 16. truhla