Zájezd sekce po slovenských a rakouských mlýnech 2010

Autor: Petr Veselý <info(at)povetrnik.wz.cz>, Téma: Přátelé větrných mlýnů, Vydáno dne: 02. 05. 2011

Již tradiční květnový výlet sekce měl hlavní cíle hned dva. Bylo to společné zasedání s našimi slovenskými kolegy ze Slovenské mlynologické spoločnosti a také spuštění větrného mlýna v Retzu. Ale abych nepředbíhal vezmu to pěkně od začátku.

Sraz všech účastníků byl Brně a po nalodění už náš mikrobus směřoval po D2 ke slovenským hranicím. Náladu nám ne-mohla zkazit ani prasklá hadice přívodu nafty do motoru a více jak dvouhodinové zdržení. Program dnešního dne byl ohrožen a tak se operativně musela vypustit jedna ze zastávek vodný kolový mlyn v Tomašikově. Počasí nám letos moc nevyšlo, prakticky celý víkend bez přestávky drobně pršelo, nicméně v paměti mi zústaly spíše příjemné zážitky s nových setkání jak tyto drobné nepříjemnosti.

První naší zastávkou byl vodný kolový mlyn Jelka, který se nachází v překrásném zákoutí na břehu Malého Dunaje. Obnovený třípatrový mlýn, který původně patřil Jozefovi Némethovi, byl vystavěn kolem roku 1894. V provozu na mletí obilí byl mlýn až do roku 1951. Mlýn se původně skládal ze dvou stavěných lodí, které ve středu spojovalo mohutné mlýnské kolo. Dominantní část mlýna tvoří mlýnice, technologické zařízení mlýna sestává ze sou-pravy hnací, převodové a mlecí. Od roku 1983 je mlýn zaregistrován ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek na Slovensku. Mlýn je moc pěkný, jen už se na měl začíná projevovat zub času a zdá se mi, že jako kulturní památka by si zasloužil více zájmu památkářů. Jedinou vadou na kráse byl tak správce mlýna, který toho o mlýně moc nevěděl a svůj zájem spíše věnoval skryté lahvince.

Jelka
Kolárovo
Vodný kolový mlyn Jelka Lodní mlýn Kolárovo


Naproti tomu v Kolárově byla průvodkyně naprosto dokonalá. Poslední dochovaný lodní mlýn ve střední Evropě byl totiž naší další zastávkou. K samotnému mlýnu, který je zakotven na Ma-lém Dunaji nedaleko soutoku s Váhem, se dostaneme po další středoevropské raritě a tím je nejdelší krytá dřevěná lávka.
Lodní mlýny byly v minulosti běžnou součástí velkých evropských řek, jen tady u Kolárova jich prý bývalo až sedm. Jedinečná technická památka byla vyrobena v roce 1982 za tehdejší čtyři miliony korun v komárenských loděnicích podle přesné dvoumetrové makety mlynářského mistra. Původní mlýn, jehož majitelem byl Béla Szivanyó, byl postaven kolem roku 1920. Existoval do roku 1945, kdy vyhořel. Replika, které chybějí některé součásti, v Komárně nenašla využití a postupně chátrala. Ještě jednou po dotažení do Kolárova a po rekonstrukci hrozilo mlýnu zničení. Město dalo památku do pronájmu a skupina mladíků z ní udělala na několik měsíců hospodu. První, co udělali, bylo rozřezání některých částí motorovou pilou. Škoda prý tenkrát přesáhla 140.000 korun. Nyní je mlýn otevřen pro veřejnost. Mlýnu bohužel chybí tekoucí voda. Pět let poté, co byl mlýn do Kolárova přitažen, uzavřeli vodohospodáři pro plánovanou stavbu vodního díla Nagymaros tuto část toku. Kromě prohlídky plovoucího muzea jsme viděli i selský dům s hospodářskými zvířaty, tradiční zděnou pec na chleba či historický motorový pohon tkalcovských strojů na rybářské sítě.

Začalo se značně připozdívat a tak jsme rychle přejeli do Maškova mlýna a rodinné biofarmy v Horném Ohaji kde na nás už netrpělivě čekali slovenští kolegové. Po bezvadném občerstvení a malém minisympoziu, kde jsme si předali své zkušenosti a vyslechli několik zajímavých příspěvků (Doc. Ladisav Mlynka, Ing. Michal Demeš...) se několik z nás dlouho do noci bavilo ve společnosti skvělých řemeslníků, ale také bavičů, mistra sekernického Františka Mikyšky a .... s heligonkou. Déšť bubnující na střechu mlýna mě spolehlivě uspal. Těsně po našem odjezdu přívalové deště způsobily na Žitavě velkou povodeň, která velmi významě zasáhla do života farmy a nás minula jen o pověstný chlup.

Poysdorf
Vráble
Retz
Mlecí kameny
ve větrném mlýně Poysdorf
Členové sekce
na Mašekově mlyně v H. Ohaji
Zapeřování perutí
v Retzu


Ráno po rozloučení s mlynářskými kolegy jsme se vypra-vili na delší přejezd k Neziderskému jezeru. Cílem byl jeden ze tří dochovaných rakouských větrných mlýnů v Podersdorfu. Větrný mlýn byl vystaven přibližně před 160 lety. První zmínky o dřevěném větném mlýně jsou uloženy v archivu kláštera svatého kříže a datují se k roku 1820. Z toho lze odvodit, že mlýn již mlel těsně před rokem 1800. V roce 1849 dřevěný mlýn koupila rodina Lentsch, v jejichž držení je mlýn dodnes, a přestavěla jej do dnešní podoby. V roce 2001 vzniklo sdružení větrného mlýna Podersdorf am See, které se snaží renovovat a udržovat větrný mlýn, zajišťuje provoz pro návštěvníky a organizuje jiné aktivity. Průvodkyně nám dala nahlédnout do každo-denního života mlynáře, který nejen mlel, ale i brousil, frézoval drobné domácí nástroje. Výška budovy je 14 m, dolní část zdiva je z vápence a pískovce, horní část je vyrobena z nepálených cihel, které byly vypalovány údajně v Podersdorfu.

Hlavní akce druhého dne výletu však byla ukázka instalace plachet do lopat větrného kola a spuštění mlýna v Retzu. Proto jsem už spěchali za paní Bergman a našimi mlynářskými přáteli na kopec Kalvarienberg. V minulém Hasačertu byla otisknuta zpráva o rekonstrukci mlýna, o slavnostním otevření a prvním mletí, kterého se nemohli všichni účastnit a tak nám tuto ojedinělou atrakci předvedli místní tzv. live. O historii věřáku v Retzu už toho bylo na stránkách napsáno dost, proto už jen krátce o zážitcích, které jsme si odsud odvezli. Vidět mlynáře a práška při zapeřování lopat a poté slyšet na vlasní uši klapot mlýna a promnout v ruce čerstvě namletou mouku... na to se nezapomíná. A tak ošleháni větrem, zvhlí neustálým mrholením a obohaceni o nezvyklé okamžiky odjíždíme spokojení do Brna.

Děkuji Honzovi Doubkovi za zorganizování tradičně skvělého výletu.

Text a foto: Petr Veselý