„Od zrna ke chlebu”
aneb jak se mi nepodarilo podojit kozu

Autor: Petr Veselý <info(at)povetrnik.wz.cz>, Téma: Přátelé větrných mlýnů, Vydáno dne: 10. 06. 2012

Sedím ve vlaku, cesta příjemně ubíhá a užívám si rytmického zvuku kol vagónu přejíždějícího přes spoje kolejnic. Ten zvuk mě vrací zpět do dětství, kdy jsem jezdil vlakem každou chvíli. Dnes už je mi ten zvuk čím dál tím vzácnější i tento den, když mám za sebou dlouhou cestu. Ze Zlína jsem se rychle a pohodlně dostal přes tři autostopy až do Liberce. A teď si tedy užívám ten zvuk, tu jízdu vlakem. Trať vede hlubokými údolími, jindy zase zatáčí po úbočích Jizerek, připadám si jako v Semeringu. Pozoruji naproti sedící dvě dívky, mluví anglicky, netuším, že máme společný cíl. Mířím do živého skanzenu sdružení Lunaria. Letos je naše výroční zasedání povětrníků spojená s kurzem „Od zrna ke chlebu” v Jindřichovicích pod Smrkem. Ještě před tím, než mi vlak zastaví na znamení, na tak trochu cimrmanovské zastávce uprostřed lesa, je strojvedoucí nucen vlak zastavit kvůli krávě, která se povaluje na kolejích. Ano, v tomto kraji se rodí biopotraviny. Nevystresované krávy dojí plnotučné biomléko a obilí si tu roste pohnojeno nevystresovaným biolejnem. Kráva to má háku. Naštěstí strojvedoucí ví jak na ni, dvě tři zatroubení a kráva se pohla.

Vystupuji. Dívky také. Upaluji do skanzenu, díky línému skotu mám nějaké to zpoždění a čas se nachýlil, slunce se chystá zapadnout za obzor. Od zastávky je to jen pár kroků, za pár minut už vidím statek v němž kromě skanzenu sídlí Zbyněk Vlk s partnerkou, náši hostitelé. Někteří kolegové už dorazili. Postupně se sjíždí všichni účastníci kurzu. Od mé poslední návštěvy před 9ti lety se statek rozrostl a některé budovy prodělaly velkou rekonstrukci. Právě v té nejnověji zrekostruované nám byly vyhrazeny místnosti k noclehu. Ještě než se uložíme k spánku, jdeme do blízkého dubového lesíka přivítat podzim. Dívky, které jsem potkal ve vlaku, jdou s námi. Americké studentky se přijely, v rámci nějakého výměnného studijního pobytu, podívat na český venkov. Na mírném pahrbku, mezi staletými duby a u plá-polajícího ohně už sedí místní pohané. Za víření bubínků, hrkaček a chřestítek vítáme podzim.

Jindřichovice
Jindřichovice
Jindřichovice
Objekt Muzea života
venkovského obyvatelstva
před průmyslovou revolucí
Zbyněk Vlk Obnovený větrný mlýnek
s turbínou


Ke snídani nám hostitelé připravili ovesnou kaši s marmeládami, medem a švestkami, vše samozřejmě domácí výroby. Poté se rozdělujeme do dvou skupin a postupně procházíme výrobními procesy výroby sýra, od dojení kozy, přes síření, až po finální výrobek sýra. Ne každému se daří tu kozu podojit. Já bych se třeba takto neuživil. Koza byla proti, stále se ošívala a když už se mi podařilo něco toho mléka ze struků vyždímat, stoupla mi milá koza do rendlíku a mléko bylo rozlité v podestýlce. Prostě nemám tu správnou techniku. Ale za to sýr, který jsme si ručně vymačkali z tvarohu, byl vynikající. Hlavním bodem programu byl kurz výroby pečiva s názvem „Od zrna ke chlebu”. Vymlátit si, vyčistit a pomlít obilí ve zdejším mlýnku a za pomocí kvásku zadělat na těsto. Každý si po vykynutí těsta vyrobil svou pletýnku, které jsme následně upekli v peci. Narozdíl od neslavného dojení se mi pletýnka náramně povedla. S kozím sýrem - náramná pochoutka. Když si to člověk sám vyrobí, tak to tak nějak i líp chutná. Postupně jsme také prošli celé „Muzeum života venkovského obyvatelstva před průmyslovou revolucí”. Po obědě, připraveném také z domácích produktů, jsme vyrazili na procházku nezvyklou naučnou stezkou „Okolím Jindřichovic za výšinami ideálů a do údolí duše”. Stezka spojuje turisticky nejatraktivnější lokality v Jindřichovicích: Žijící skanzen s větrným mlýnkem a větrné elektrárny. Kromě nich jsme také obdivovali ekologické stavby místního starosty, největší mravenčí město v Libereckém kraji, meandry Jindřichovického potoka, secesní vily „Malé Vídně”, jak se Jindřichovicím kdysi říkalo a zavzpomínali někdejší slávy mezinárodního nádraží a vodního mlýna. Procházku jsme zakončili u vychlazeného zlatavého moku v hospodě kde mají každý den Vánoce.
Sobotní večer patří vždy záležitostem našeho mlynářského spolku. Zhodnocení našich aktivit v uplynulém roce a stanovení si cílů do roku následujícího, doplněném o video projekci fotografií a prezentací. Již tradičně jsme s mlynářskými řečmi u petrolejky a svíček pokračovali dlouho do noci.

Jindřichovice
Jindřichovice
Jindřichovice
Přesívání namleté mouky Výroba kozího sýra Naše pekařské výrobky


V neděli, po vydatné snídani a nakupování domácích mýdel, batikovaných triček a upomínkových předmětů, které je potřeba pro podporu trvale udržitelného rozvoje v této oblasti, jsme se rozloučili s obyvateli skanzenu a zamířili k ruině kostela sv. Jakuba kousek za Jindřichovicemi. Původně byl kostel středem původní zástavby Jindřichovic, které byly roku 1381 uváděny jako Heynrichsdorf. Relikt stavby je datován přibližně do poloviny 13. století. Jako příčina zničení stavby je uváděno zboření husitskými vojsky při jejich návratu od Baltského moře ze „Spanilé jízdy“, kterou vedl Jan Čapek ze Sán. Vedle kostela stávala údajně ještě dřevěná zvonice. Poté jsme už řekli Jindřichovicím sbohem a přesunuli se k impozantní ruině větrného mlýna nad zaniklou obcí Vysoký. Mlýn holadského typu postavil v roce 1830 Eduard Zűckler. Stavba má úctyhodné rozměry 9,2m průměr a 13m na výšku. Ve mlýně pracoval jeden člověk, který dokázal za rok semlít ze 180 měřic obilí 120q mouky. Později byl u mlýna postaven domek a pekárna. Mlelo se až do roku 1862 a v roce 1866 mlýn zpustošila procházející pruská armáda. V roce 1897 byl mlýn přestavěn na rozhlednu a ve vedlejším domku byla hospoda. Oblíbené výletní místo fungovalo do konce druhé světové války, po dosunu němců místo zpustlo. Dnes ruinu bohužel doplňují telekomunikační stožáry a větrné elektrárny, nicméně stále působí nepřehlédnutelným dojmem a je dominantou krajiny. Krásným výhledem z kopce Vysoký jsme tak zakončili naše letošní výroční mlynářské zasedání a rozjeli se k domovům.

Jindřichovice
Jindřichovice
Obnovený větrný mlýnek s turbínou Účastníci zasedání
u ruiny větrného mlýna Vysoký


Sedím ve vlaku, užívám si rytmického zvuku kol vagónu přejíždějícího přes spoje kolejnic. Ten zvuk mě vrací o dva dny zpět, kdy jsem seděl ve vlaku do Jindřichovic a užíval si kromě toho zvuku i klikatící se trať po úbočí Jizerek. Mám za sebou dlouhou cestu. Přepadá mě nostalgie po tak pěkném a na zážitky bohatém víkendu, který je za námi. Začínám se těšit na cestu vlakem na další akci Kruhu přátel TMB sekce Větrné mlýny. Za všechny členy děkuji Honzovi Doubkovi za zorganizování opět bezchybné akce a já osobně také děkuji Honzovi z Partutovic za svezení do Přerova.

Petr Veselý