Na rozdíl od bohatějších vodních mlýnů chasa na větrných mlýnech obvykle nebývala, protože by se mletí neúnosně prodražilo.

K obsluze mlýna dostačovali obvykle 2 lidé - mlynář a mleč, který si dovezl obilí na semletí, při šrotování stačil jen jeden člověk. Protože se však při dobrém větru mlelo nepřetržitě ve dne v noci, dával se mlynář střídat někým z rodiny. Pouze při některých pracích, jako bylo otáčení mlýna, nasazování „plachet” (výplní) do větrného kola, „křesání” mlecích kamenů a podobně musela mlynáři pomáhat celá rodina i malé děti.

Před mletím se dovezené obilí nejprve v přítomnosti rolníka „mleče“ změřilo. K tomu se používalo objemových měr, nádob, jejichž obsah vážil 36 kg. Původně se před vlastním mletím obilí nepředčisťovalo; teprve později si mlynář mohl pořídil vybírač „koukolník“ na ruční pohon, kterým se odstranily různé přimíseniny a plevel (koukol, semena svlačce, svízel, hrachory apod.). Tím se mouka značně zkvalitnila.

Vlastnímu mletí na mouku předcházelo pak tzv. „špicování“, při němž se ze zrna odstraňoval hlavně klíček, obsahující olejnaté části, které by mouku znehodnocovaly. Špicování se provádělo na „vysoko složených kamenech“, tj. mezera mezi kameny se nastavila tak velká, aby odírala povrch zrna a odrážela jeho špičky. Při špicování se používal špicovací pytlík z hrubé režné tkaniny a špicovací žejbro s velkými drátěnými oky.

Ošpicované zrno se semílalo na mouku 6 až 8 krát podle toho, jak kvalitní mouku mleč žádal. Chudší žádali více mouky, proto se přemílalo vícekrát a mouka pak byla tmavší. Mlečovou povinností přitom bylo vynášet meziprodukt mletí od truhlice nahoru a nasypávat jej znovu do koše. Výsledným produktem byly otruby (slupky) a mouka, které se získávalo 50 až 55 kg ze 100 kg obilí.

Při mletí se kameny více „složily” (zmenšila se mezera mezi nimi), místo špicovacího pytlíku se do moučnice nasadil pytlík moučný z jemné vlněné tkaniny a místo špicovacího žejbra se použilo žejbro moučné s drátěným pletivem s malými oky.