Větrné mlýnky s turbínou se vyskytují v rámci ČR pouze v oblasti mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem a Českým Těšínem. Tzn. v kraji, kde začátkem 20. století byla většina obyvatel zaměstnána v dolech či hutích a navíc měla i menší zemědělské hospodářství. Tito tzv. kovozemědělci bydleli převážně v samostatných usedlostech obklopených jejich poli o rozloze 1 až 3 ha. Vlastní hospodářství, kde pracovali převážně ženy a děti, jim zajišťovalo potravinovou soběstačnost. Zemědělská produkce a chov zvířat obvykle postačovaly na obživu početné rodiny.

Každá usedlost původně vlastnila na šrotování obilí ruční rotační mlýnek. Na něm je však práce velmi namáhavá. Koncem 19. století si právě tyto skupiny obyvatel vlastnící domek se zahradou a menší pole (domkáři) s dostatečným příjmem nechávali pro potřebu svého hospodářství stavět firmou KUNZ v Hranicích malé větrné mlýnky s turbínou typu Eclipse. Tyto nahradily mlýnky ruční (žernovy) i malé mlýny otáčivé a neotáčivé. Počátkem I. světové války, kdy tovární výroba plnila především válečné potřeby, a nastal nedostatek mouky, zaměřily se drobné kovářské dílny na výrobu kopii větrných mlýnků firmy KUNZ. Největšího rozšíření dosáhla kopie značky AJAX o průměru turbíny 3 metry. Stavby větrných mlýnky skončily ve 40. letech minulého století. V uvedené oblasti jich bylo několik set a každý z nich sloužil potřebám jediné usedlosti. Nejčastěji sloužily na šrotování obilí pro dobytek, ale z jemného podílu po prosetí se pekly i buchty. Nejstarší dochovaný větrný mlýnek s turbínou je z roku 1900 ve vsi Koňákov.

Výrobou větrných mlýnků se kromě oficiální výroby v továrně KUNZ Hranice začaly zabývat v době zvýšené poptávky i menší řemeslnické dílny. Jako příklad můžeme uvést firmu Josef Pawera a bratr z Třanovic a firmu Josef Borový – kovář z Horní Datyně. Firma Borový vyrobila v letech 1911 až 1937 celkem cca 70 větrných mlýnků.

Mlýnské kameny včetně nakřesání dodával např. pan Szczyrba ze Životic. Zájem zemědělců o stavby větrných mlýnků poklesl v době hospodářské krize po roce 1933 a úplný útlum větrných mlýnků nastal zavedením elektřiny ve 40. letech. To vedlo mnohé majitele k předělání mlýnků na elektrický pohon. V době II. světové války bylo mletí zakázáno a mlýnky zapečetěny. I přes tvrdé postihy mlýnky po nocích často šrotovaly. Po válce již ubývalo soukromých zemědělců a mlýnky ztrácely svoje uplatnění. Poslední šrotování ve mlýnku je doloženo z roku 2000 (Rozsudek č. p. 258).

Doposud nebylo provedeno žádné komplexní zmapování rozšíření tohoto druhu technické památky v ČR ani na Slovensku. První doložený průzkum tvoří fotodokumentace, kterou pro Muzeum Těšínská provedl v roce 1976 V. Šedý a do roku 1985 doplňoval pan Balon. Na fotografiích se jim podařilo zachytit 38 mlýnků na Těšínsku. Dalším pokusem byla diplomová práce Tomáše Slonka z roku 2000, který pod vedením Doc. Petra Holého z filosofické fakulty Ostravské univerzity popsal 13 větrných mlýnků.

V roce 2001 zahájil terénní průzkum Jan Doubek. Během pěti let se mu podařilo objevit okolo padesáti větrných mlýnků na Moravě a dva na Slovensku (v obci Korňa a ve skanzenu ve Svidníku). Na Slovensku nejsou tyto mlýnky původní, jedná se o přenesené stavby. Je však možné, že se ještě na některé samotě, podobné té v Korňi, nějaký mlýnek nachází.

V dalších letech se do pátrání po mlýncích zapojili další členové sekce Větrné mlýny a to Karel Mlýnek a Radim Urbánek. V posledních letech se terénnímu průzkumu nejvíce věnuje Karel Mlýnek, který využívá toho, že bydlí v Ostravě, má tedy do oblasti výskytu mlýnků nejblíže. Podařilo se mu objevit i mlýnky s unikátní stavbou těla mlýnku z cihel či kamenů. Průzkum severomoravské oblasti však ještě nelze považovat za ukončený. Lze předpokládat, že v této oblasti se nachází ještě 10 až 20 dalších, dosud neobjevených a nezdokumentovaných objektů.

Do dnešního dne jsme nalezli a zdokumentovali okolo 76 mlýnků v různém stavu. Některé jsou téměř funkční, z některých zůstala jen turbína nebo naopak pouze části mlecího zařízení. Celkem 11 z těch, které z těch byly zdokumentovány v letech 2001 až 2006 už nenávratně zaniklo. Buď překážely novější výstavbě a byly bez milosti zbourány, nebo se bez údržby stářím samy rozpadly a zbytky skončily ve šrotu nebo na skládce.

Prvním pokusem chránit tento typ mlýna bylo před více než 20 lety navržení mlýnku v Těrlicku Kostelec č. p. 89 k prohlášení za kulturní památku. Prohlášen však nebyl a dnes už neexistuje.
V roce 2006 byly členy sekce Větrné mlýny při Technickém muzeu v Brně vytipovány dva nejlépe zachované větrné mlýnky v ostravské, oblasti a podány návrhy na jejich prohlášení za kulturní památku na Ministerstvo kultury ČR. Jedná se o mlýnky u domu v Těrlicku – Kostelci č. p. 115 a v Dolním Těrlicku č. p. 215. O oba mlýnky se majitelé vzorně starají a určitě si zaslouží památkovou ochranu.
Jeden z mlýnků byl v roce 1997 z obce Albrechtice převezen bez rozebrání do Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Je umístěn v horní části Valašské dědiny, interiér je však stále návštěvníkům nepřístupný. Těleso mlýnka dochovaného v expozici Kotulova dřevěnka Muzea Těšínska v Havířově bylo rekonstruováno podle objektu v Těrlicku – Kostelci č.p. 115. Zachovaný mlýnek v Tošanovicích, který už měl skončit ve šrotu, posloužil jako základ k stavbě funkční repliky v Jindřichovicích pod Smrkem. Další mlýnky změnily majitele a většinou u nich čekají na kompletní rekonstrukci. Např. mlecí zařízení a větrné kolo z obce Vyšní Lhoty bylo převezeno do areálu větrného mlýna v Přemyslovicích, Stožár s turbínou, který zbyl z mlýnku Dětmarovicích, převezl na svůj pozemek a kompletně renovoval Karel Mlýnek. Další příklady jsou uvedeny na závěr seznamu mlýnků v kapitole č. 5.
Tyto typ větrného mlýna můžeme najít v hojném počtu i v sousedním Polsku v celé podkarpatské oblasti. Na Slovensko, do usedlosti U Šulců v obci Korňa, byl v roce 1965 přenesen větrný mlýnek s turbínou z Ostravska. Druhým mlýnkem na Slovensku je exponát z polské části podtatranské oblasti ve skansenu ve Svidníku. Tento exponát ukazuje na typ mlýnků rozšířených v jižním Polsku.