Příspěvek k historii a konstrukčním zvláštnostem větrných mlýnů na Moravě.
V následujícím příspěvku je snaha shrnout dosavadní poznatky z dlouholetého výzkumu větrných mlýnů na Malé Hané.

Malá Haná je nevelký region na západní Moravě rozkládající se mezi Boskovicemi na jihu a Městečkem Trnávka na severu, jejíž krajinný ráz je formován zvlněným reliéfem úrodné sníženiny Boskovické brázdy. Na západě geograficky vymezuje region předhůří Českomoravské vrchoviny, na východě prudce se zvedající svahy Drahanské vrchoviny – v minulosti oblast s hojným výskytem větrných mlýnů, kde dodnes v některých obcích stojí jako technické památky. Naopak Malá Haná nebyla oblastí s hustou sítí větrných mlýnů a z provedeného výzkumu těchto zaniklých technických staveb jde o region, kde na velmi malém území nacházíme lokality s konstrukčně atypickými stavbami.

Problematika větrných mlýnů na Malé Hané nebyla doposud uceleně zpracována, protože scházely konkrétnější výzkumy a informace o malohanáckých mlýnech. V místní vlastivědné literatuře zmínky o větrných mlýnech na Malé Hané zcela schází a jen v soupise větrných mlýnů na Moravě a ve Slezsku od V. Buriana nalezneme heslovité informace. Autor lokalizoval na Malé Hané celkem čtyři lokality, kde stály větrné mlýny – Drválovice, Knínice u Boskovic, Světlá a Vanovice. Vzhledem k rozsahu díla a množství pramenů, které musely být autorem vyhodnoceny, lze chápat jistá faktografická pochybení. Soupis ale opatřil poznámkovým aparátem s odkazy, které umožňují jeho výzkumy podrobit kontrole. Na tento základ asi před deseti lety navázal autor tohoto příspěvku, a rozhodl se prvně zabývat větrným mlýnem ve Světlé, o jehož existenci věděl především od rodinných příslušníků (z lokality pochází matčina větev rodiny). Dlouhá léta, kdy se této lokalitě věnoval, s sebou postupně přinášela řadu zajímavých zjištění nejen o větrném mlýně ve Světlé, ale i o dalších větřácích z Malé Hané. Důkladnému průzkumu byla podrobena regionální vlastivědná literatura i další odborné tisky. Pozornost byla věnována i archivnímu průzkumu. Získané, většinou velmi skromné informace, si vyžádaly provést terénní výzkumy s pamětníky. Výzkumy pomohly získat chybějící materiál a na základě nových poznatků se pokusit rekonstruovat historii a podobu zaniklých staveb větrných mlýnů z Malé Hané.

Bylo již uvedeno, že na Malé Hané stály v 19. a ve 20. století větrné mlýny v Drválovicích, Knínicích u Boskovic, Světlé a Vanovicích. Jde sice jen o čtyři lokality, na druhé straně si ale musíme uvědomit, že na Malé Hané nebyly nikdy tak příznivé větrné podmínky jak na Drahanské vrchovině, převládalo severozápadní proudění větrů, a dostatek vodních toků umožňoval stavět výkonnější vodní mlýny – stály např. v Sudicích, Knínicích, Vanovicích, Cetkovicích, Velkých Opatovicích, Jevíčku atd. – tedy téměř v každém významnějším sídle. Tato poměrně hustá síť vodních mlýnů s jistotou dostačovala potřebám místního lidu, který dle zpráv pamětníků vozil šrotovat a mlít obilí na mouku i do vzdálenějších lokalit na Letovicko, tedy i mimo hranice svého regionu a lokality, kde žili a vodní mlýn byl v chodu. Důvodem k navštěvování vzdálenějších lokalit byla někdy cena, hlavně ale kvalita mlynářských výrobků, zejména mouky. Naopak větrní mlynáři představovali levnější alternativu mletí, dostupnou převážně pro malé rolníky, chalupníky a domkáře. 

Z malohanáckých větrných mlýnů představoval mlýn v Knínicích u Boskovic samostatnou kapitolu. Vystavěn byl až po roce 1834 (v letech 1871–1874 s určitostí stál), kdy přesně vznikl není známo. Prezentoval tehdy na Moravě velmi běžný typ německého větrného mlýna. Sloužil k mletí mouky, šrotování obilí pro krmné účely i se v něm vyráběly kroupy. Z hlediska typologického nešlo na našem území o nijak neobvyklou stavbu. Toto tvrzení ale neplatí o zbylých třech malohanáckých lokalitách.

V 19. století vznikl větrný mlýn v Drválovicích a téměř na přelomu 19. a 20. století ve Světlé. Oba měly shodnou konstrukci stavby – osmibokou dřevěnou mlýnici s otáčivou stanovou střechou krytou lepenkou. I jejich skromná velikost byla velmi podobná, ne-li stejná. Rozdílný byl jen typ větrného kola. Světelský větrný mlýn měl klasické větrné kolo se čtyřmi křídly, v Drválovicích šlo o kolo složitější konstrukce.[1] Obě obce z centrální části regionu, vzdálené od sebe jen několik málo kilometrů, tedy blízkost lokalit a přibližně stejná doba vzniku těchto pozoruhodných technických staveb, poukazuje na krajovou zvláštnost konstrukce. Stavebník větrného mlýna ve Světlé se jistě inspiroval stavbou v Drválovicích. V sousedství obou větrných mlýnů stála shodně i menší dřevěná kůlna.

Nejmladší větrný mlýn byl vybudován ve Vanovicích. Jeho typologické zařazení je poněkud obtížnější. Mlýnice měla podobu hranolu se stanovou střechou, na níž byl umístěn stožár s natáčecím větrným kolem, podobně jako Halladyova turbína na větrném mlýně v Ruprechtově. U vanovického větrného mlýna, který měl větrné kolo domácí výroby, se zřejmě jeho konstruktér inspiroval větrným kolem v sousedních Drválovicích. Jen je konstrukčně vylepšil, opatřil natáčecím kormidlem a regulační gravitační brzdou.

Větrné mlýny ve Světlé a ve Vanovicích byly postaveny od počátku jen ke šrotování obilí, ale zřejmě ani drválovický nebyl určen k mletí mouky.[2] Zánik malohanáckých šrotovníků byl umocněn i zaváděním elektrického proudu na vesnici v první polovině 20. století, kdy se na zemědělských usedlostech začaly objevovat i domácí šrotovníky nejrůznější výroby, i tovární produkce od firmy Ježek v Blansku. Taktéž jen jejich místní význam a úbytek mlečů představoval ve 30. letech minulého století pro některé mlynáře horší časy. Není divu, že mlynářství neměli jako hlavní zaměstnání a živili se ještě nějakým dalším řemeslem a doma měli menší hospodářství. Zánik těchto provozoven tak byl neodvratný, a pokud je nezničila nějaká katastrofa, zrušením soukromého hospodaření a zákazem provozu živnosti se staly nepotřebnými, a postupně byly rozebírány na stavební materiál.  

Zpracovaný materiál se konkrétně věnuje historii a konstrukčním zvláštnostem jednotlivých větrných mlýnů na Malé Hané. Autor příspěvku si je však vědom, že na tyto technické památky je možné pohlížet i z jiných úhlů pohledu, a jistě by zajímavé zprávy přinesly i mikrosondy do sociálního života jednotlivých majitelů větrných mlýnů z Malé Hané, které by bylo možné porovnat se sociálním postavením vodních mlynářů stejného regionu. V následující části práce jsou uvedeny konkrétní informace o jednotlivých malohanáckých větrných mlýnech. Lokality jsou řazeny abecedně za sebou.

Drválovice

O větrném mlýně v Drválovicích máme nejméně konkrétních informací. V Burianově soupisu má lokalita číslo 104. Autor zde stručně uvádí, že šlo o mlýn holandského typu u čp. 13, stojící na parcele č. 57/1 a zdivo má hrázděné.[3] Větrný mlýn stál jihozápadně od Drválovic v lokalitě Za bránou, východně od současného vodojemu Na stráži.

Nejstarší zprávy o tomto mlýně nás zavádí až do devadesátých let 19. století. V roce 1895 se v Praze v Královské oboře konala na výstavišti Národopisná výstava Českoslovanská. Rozsáhlé výstavě předcházela řada regionálních přípravných výstavek, z nichž jedna z prvních se konala v roce 1892 v Boskovicích. V národopisné části byly mimo jiných předmětů vystaveny modely venkovských staveb ze Sebranic čp. 36 a z Knínic u Boskovic čp. 4 (u obou domů stál tzv. žundr/žondr); vyhotoven byl pro výstavu i model větrného mlýna od Drválovic.[4] Tato jedinečná zpráva nám dokumentuje, že mlýn již v této době stál a představoval jistě zajímavou regionální stavbu, hodnou k prezentaci širší veřejnosti.

Jedinou dosud známou fotografií objektu mlýna je pohlednice Vanovic pocházející z fotoateliéru Čermák z Boskovic.[5] Pohlednice prošla poštou v roce 1923 a v popředí zachycuje především obec Drválovice se stavbou větrného mlýna (v pozadí Vanovice s evangelickým chrámem). Objekt je velmi podobný tomu, který máme podrobněji dokumentován v nedaleké Světlé. Jde o dřevěnou stavbu osmiboké mlýnice, na které je posazena osmiboká jehlanová otáčivá střecha. Tedy stavba naprosto shodná s větrným mlýnem ve Světlé. Ovšem co ji odlišuje od světelského mlýna, je typ větrného kola – má podobu kola s šestnácti rameny, po obvodu i ve středu spojenými táhly pro větší pevnost.

Je známo, že existovala ještě jedna fotografie větrného mlýna, kterou měl zapůjčenou vanovický malíř Ladislav Tajovský, který podle ní v roce 1983 nakreslil tehdy již neexistující větrný mlýn z Drválovic.[6] Jeho výtvarná tvorba mimo různých karikatur zachycuje venkovské prostředí Vanovic a blízkého okolí, které kreslil často podle dobových fotografií, někdy s trochou fantazie, čímž opouštěl ve své tvorbě realistické zachycení ztvárňovaných situací. I když na obraze poněkud reálnou situaci umělecky upravil – dřevěnou stavbu mlýnice nakreslil jako válec,[7] je zde poměrně realisticky zachycené větrné kolo s několika rameny zpevněné po obvodu i blíže středu výztužemi, v nichž jsou zasazeny jakési plachty. Tvar a velikost dveří a oken do mlýnice zde opět značně koresponduje se známou podobou větrného mlýna ve Světlé, rovněž je na obrázku patrná v pozadí menší dřevěná stavba neznámé funkce. V katastrální mapě z počátku 20. století je menší budova zakreslena severovýchodně při cestě do obce na stavební parcele č. 62.[8]

Ještě bych se vrátil k Burianově zprávě o konstrukci. Uvedl, že mlýn má hrázděnou konstrukci, kterou na známých obrázcích mlýna nevidíme. Někteří pamětníci si však matně vybavují, že ve mlýně byly zděné stěny. Vysvětlení oné hrázděné konstrukce by se tak nabízelo, kdyby část dřevěné kostry mlýnice byla zazděna ve vnitřní zděné části – snad šalandě. Tímto ovšem končí současné poznání konstrukce unikátní stavby větrného mlýna v Drválovicích.

O majitelích mlýna i o jeho zániku máme informace velmi kusé. Z. V. Špinar ve své práci z počátku 50. let 20. století, věnující se paleontologickým nalezištím v severní části Boskovické brázdy, lokalizuje jednu nálezovou situaci u Drválovic následovně: Leží u starého větrného mlýna, který náleží p. Ptáčkovi.[9] Podle Zdeňky Tajovské z Vanovic byl posledním majitelem mlýna jistý Mifka z Vanovic, který jej i boural během 2. poloviny 20. století.

Drválovický větrný mlýn. Kombinovaná technika perokresby a akvarelu od Ladislava Tajovského, 1983. Obraz ve sbírce Zdenky Tajovské.	Výřez z pohlednice Vanovic, prošlé poštou roku 1923, zachycuje větrný mlýn v Drválovicích. Fotografie ve sbírce Petra Veselého.

Knínice u Boskovic

Větrný mlýn v Knínicích u Boskovic stával severovýchodně nad obcí a představuje nejstarší známou lokalitu větrného mlýna z Malé Hané. V Burianově soupisu má lokalita číslo 221. V. Burian zde pouze uvádí, že mlýn zanikl ve 2. polovině 19. století.[10] Konstrukce mlýna nebyla V. Burianovi známa.

V mapě máme stavbu větrného mlýna zaznačenou prvně v indikační skice stabilního katastru Knínic z roku 1871 (ve starší skice z roku 1834 zaznačena není).[11] Mlýn bez čísla stavební parcely dle mapy stával na návětrném kopečku na obecní parcele č. 2418/10 v sousedství sochy sv. Josefa, která zde stojí již od roku 1738. Dle značky v této mapě – žlutě vybarvený čtvereček se znakem dvou perutí – se nejspíše jednalo o větrný mlýn německého typu. Měl dřevěnou kvádrovitou mlýnici a celá stavba mlýna se otáčela kolem středového sloupu pomocí oje lopatkami proti větru.

Bližší zmínku o mlýnu v Knínicích u Boskovic nacházíme v rozsáhlém článku o větrných mlýnech v politickém okrese litovelském od Eugena Stoklase v Časopise vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, kde autor popisuje osud větrného mlýna ze Skřípova: Na Skřípově stával dřevěný větrňák na vysoko ležícím pozemku rolnické usedlosti č. 327 blízko silnice vedoucí z Konice do Horního Štěpánova. Vystavěl jej již zemřelý Ferdinand Vaněrek, rodák z Melkova u Kynic, r. 1874, a to tak, že větrný mlýn v Kynicích u Šebetova rozebral, převezl a postavil ve Skřípově. Mlýn měl dvě složení a tak zvaný holendr. Mlela se tam výborná mouka, šrotovalo se obilí, dělaly se kroupy, pročež mlýn měl hojně zákazníků. Avšak vyžadoval mnoho oprav a Vaněrek jej proto pronajal. R. 1882 mlýn shořel (bylo asi založeno) a znovu postaven již nebyl.[12]

Ještě jednu zajímavost související s knínickým větrným mlýnem, nebo pak už spíše se skřípovským větrňákem, se dovídáme ve stejném článku o větrném mlýnu u Dětkovic (vesnička mezi Ludmírovem a Kladkami). Píše se: R. 1912 mlýn se porouchal: zlámala se litá „hlava“, v níž jsou zapuštěny lopaty, a koupena nová hlava ze starého, zaniklého větřáku ve Skřípově.[13]

Uvedené zprávy nemusíme více komentovat, neboť uvádí podstatné informace. Ani onen převoz větrného mlýna nebyl ničím neobvyklým, protože u takovýchto dřevěných mlýnů nebylo v minulosti nic neobvyklého, že se stěhovaly z různých důvodů do jiné lokality. Hlavním důvodem býval prodej mlýna, sňatek, špatné výdělky nebo nevyhovující povětrnostní podmínky, avšak na tuto otázku nemáme v současné chvíli odpověď. Další informace o knínickém větrném mlýnu neznáme.

Světlá

O větrném mlýně ve Světlé bylo již dříve v Hasačertu pojednáno, proto se zde omezíme jen na shrnutí základních faktů a některé nové poznatky.[14]

V Burianově soupisu má lokalita číslo 543. Mlýn uvádí V. Burian mylně jako beraní s osmibokou budovou.[15] Budova mlýna stála na Kopaninách severně od Přívěsti (místní části obce Světlá), v poloze otevřené převládajícím severozápadním větrům. Objekt větrného mlýna byl postaven na stavební parcele č. 93 vyčleněné roku 1899 z pozemkové parcely č. 603.[16]

O počátcích mlýna víme velice málo. Postavil jej zřejmě roku 1898 Josef Dřevo, mlynář z Přívěsti čp. 23.[17] Josef Dřevo si vzal za manželku Vincencii, se kterou měl syna Josefa. Když Vincencie ovdověla, znovu se provdala za Tomáše Ščudlu z Horního Štěpánova.[18] Ten pak na mlýně působil jako mlynář a sekerník, i když byl povoláním kolář. Ščudla se svou manželkou nijak dobře nevycházel, a tak později žili odděleně. V roce 1931 koupil mlýn Josef Pluháček z Horního Štěpánova.[19] Pro něho však byl mlýn poněkud z ruky, takže jej měl v pronájmu Josef Kostík z Přívěsti čp. 21.

  ve vodních nebo elektrických válcových mlý­nech,­ a tak jej chtěl Pluháček prodat. Podle pamětníků byl ve finanční tísni a mlýn „někde až ve Světlé“ mu nevyhovoval. Nabízel ho i na prodej světelskému hostinskému Karlu Dokoupilovi, ale ani za cenu dřeva ho nikdo za velké pení­ze koupit nechtěl. Říká se, že proto mlýn pojistil a zapálil, z čehož pak možná získal nějakou tu korunu.[20]

O zániku mlýna je zápis v kronice obce Světlá, jehož doslovný opis zní: 23. prosince 1936 kol 10 hodiny večer vyhořel dřevěný větrný mlýn na Kopaninách, jehož posledním majitelem byl Pluháček z Horního Štěpánova. Katastr obce Světlé nad silnicí změnil tím svou tvářnost a jest litovati, že tato jedinečná krajová zvláštnost byla zničena.[21]

Když mlýn začal hořet, troubil noční hlídač Josef Řezníček jedenkrát na poplach, jak to tak bývalo zvykem, hořelo-li v obci. Někteří světelští občané si ale mysleli, že se spletl. V té tmě se zdála záře od hořícího mlýna za dědinou více v dáli, jako by hořelo až na Pohoře.[22] Nedalo se však téměř nic dělat. Pro velikou vzdálenost mlýna od vody se se starou ruční stříkačkou dobrovolných hasičů ve Světlé nepracovalo a byli pouze postaveni 4 muži bezpečnostní stráže.[23]

Po požáru nebyl větrný mlýn obnoven a majitel Josef Pluháček se z obce odstěhoval.[24] Dlouhou dobu zůstaly na místě základy mlýnice a železné zbytky zařízení, které si postupem času lidé rozebrali. Jediným pozůstatkem z mlýna je část ocelové hřídele, zazděná v záklenku nad výstupem ze sklepa domu čp. 49 ve Světlé.[25]

Jak mlýn vypadal, popsali mnohokrát informátoři. K rekonstrukci přesné podoby ojedinělé konstrukce větrného mlýna však pomohly dvě velmi kvalitní fotografie, které pořídil bývalý Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně při oficiálním soupisu památek v březnu roku 1936. Další fotografie z majetku rodiny Lubomíra Dvořáka[26] ze Světlé je otištěna v tomto příspěvku. Zachycuje pohled na zapeřené perutě s číslovanými plachtami.

Větrný mlýn u Světlé se tvarem shodoval s větrným mlýnem v Drválovicích. Byl vystavěn celý ze dřeva s osmibokou mlýnicí a perutě se proti větru natáčely s osmibokou jehlanovou střechou stejně tak, jako je tomu u zděných mlýnů holandského typu. Kromě této konstrukční zvláštnosti byl už od samého počátku postaven pouze ke šrotování.[27] To se projevilo i na jeho jednodušším vnitřním zařízení. Protože Světlá nebyla dlouho elektrifikována (elektřina zde byla zavedena až 18. prosince 1937), šrotoval mlýn obilí hlavně pro světelské obyvatele.[28] Místní lidé mu zde říkali mlének, zřejmě i kvůli jeho menším rozměrům než měly větrné mlýny převažující na našem území.

Budova větrného mlýna a vedle stojící dřevěná kůlna stála na zatravněném místě na parcele majitele. Osmiboká mlýnice byla svisle pobitá prkny a sokl byl vyskládán z kamene místního vápence. Do mlýnice se vstupovalo dvěma dveřmi a na několika místech byla menší okýnka. Střecha byla kryta jen lepenkou, která se v době vzniku mlýna hojně používala jako krytina. Ve mlýně se podle pamětníků nacházela malá světnička s jedním okýnkem. Byla vybavena kamínky a skromným zařízením, kde bydlel mlynář, a kde se také čekávalo na sešrotování obilí. Celá mlýnice byla jednopatrová. V přízemí byl vstupní pracovní prostor, z kterého se také vcházelo do světničky. V prvním patře bylo mlýnské zařízení na šrotování, poháněné převodem od větrného kola. Větrné kolo bylo běžné konstrukce se čtyřmi křídly. Porovnáme-li tak větrným mlýn ve Světlé a v Drválovicích, šlo o typologicky stejné stavby, lišily se jen provedením větrného kola.[29]>>

Světelský větrný mlýn s neobvyklou celodřevěnou konstrukcí osmiboké mlýnice a střechou natáčející se s perutěmi proti vanoucímu větru, 30. léta 20. století. Fotografii pořídil bývalý Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně při oficiálním soupisu památek v březnu roku 1936.

Vanovice

V Burianově soupisu má lokalita číslo 598. Mlýn lokalizuje SZ od Vanovic, po pravé straně od silnice do Drválovic.[30] Polohu mlýna určil V. Burian na základě mapy Boskovického soudního okresu, uveřejněné v příloze Vlastivědy moravské.[31] Existence větrného mlýna v této lokalitě však nebyla soudobým výzkumem věrohodně potvrzena, i když se vypráví, že SZ od Vanovic v lokalitě Na stádlech snad původně větrný mlýn stál (to by odpovídalo poloze zaznačené v mapě soudního okresu Boskovice), odkud prý byl mlýn přenesen na opačný východní okraj obce – do zahrady domu čp. 101. Informaci o existenci mlýna v první poloze se ale doposud nepodařilo ověřit a potvrdit věrohodnými prameny.

Následující popis větrného mlýna ve Vanovicích se již zaměřuje na onu druhou mladší polohu, která je výzkumy s jistotou doložena. Zde měl větrný mlýn samostatnou stavební parcelu č. 189.[32] Stavba větrného mlýna byla jednopatrová dřevěná o půdorysu 6×6 m,[33] k níž ze strany od potoka byla přistavěna zděná přízemní zámečnická dílna o půdorysu 6×3 m. Z opačné strany byla přistavěna menší dřevěná kůlna. Obě přístavby byly kryty pultovou střechou a zastřešeny tvrdou taškou. Nad mlýnicí byla střecha stanová, krytá opět jen lepenkou, v jejímž vrcholu byla upevněna konstrukce stožáru s natáčecí hlavou větrného kola. Větrné kolo o průměru 8 m bylo vyrobeno samotným majitelem mlýna[34] (a bylo značně podobné konstrukci Halladayovy turbíny a kolu větrného mlýna v Drválovicích). Kolo s deseti kovovými rameny trojúhelníkové konstrukce mělo po obvodu umístěny úzké žaluziové lopatky, které ovšem nešlo nijak natáčet. Regulaci otáček větrného kola zřejmě zajišťoval nějaký brzdící mechanismus, ovládaný gravitační brzdou.[35] Větrné kolo bylo opatřeno směrovým kormidlem, na němž byl nápis firmy ZÁMEČNICTVÍ TOMÁŠE POLÁKA, menším písmem pak šrotování obilí.

Šrotovník měl v patře dvě mlýnská složení s násypkami,[36] odkud sešrotované obilí padalo spádovými trubkami do přízemí; na konci hranatých spádových trubek byl řemínek k uchycení pytlů. Ke zvedání kamenů při jejich křesání sloužily dřevěné šibenice.[37] Obě složení byly určeny ke šrotování. Jedno složení bylo poháněno od větrné turbíny, druhé poháněl elektromotor o výkonu 7,5 kW. Mlýn byl připojen k elektrické síti a elektromotor rovněž hnal stroje v zámečnické dílně. Obilí se muselo dopravovat do patra ručně a za den bylo možné sešrotovat až 18 q obilí.[38] Mlýnice byla v přízemí i v patře velmi prostorná a umožňovala skladovat 30 q obilí v pytlích.

Majitelem a stavitelem větrného mlýna byl Tomáš Polák z Vanovic čp. 101, který ve mlýně pracoval sám. Byl povoláním zámečník (vyráběl např. z tlustých stěn kotlů různé šroubové matice), k čemuž přidružil i šrotování obilí pro krmné účely. Živnostenský list na šrotování mu byl udělen 12. ledna 1924 a jako jediný malohanácký větrný mlynář byl sdružen ve Společenstvu mlynářů politického okresu boskovického.[39] Ke svému otci se roku 1938 připojil i jeho syn František Polák. Dle dotazníku mlynářského ústředí mělo větrné kolo v roce 1938 poruchu, přetrvávající i v roce 1940, a stálo.[40] Koncem roku 1941 byl mlýn uzavřen a zaplombován.[41] Po válce byl provoz ve mlýně obnoven, ovšem se znárodněním soukromých podniků tento drobný vesnický provoz zcela zanikl.[42]

Dnes se z větrného mlýna dochoval jen zbytek svislé hnací hřídele, která měla průměr 7,9 cm a byla zhotovena z plné ocelové kulatiny.[43] Ostatní železné konstrukce větrného kola byly různě použity do základů kůlny objektu čp. 101 ve Vanovicích jako železná výztuž základů. Z mlýnských kamenů se dochovaly dva,[44] a dnes slouží jako dekorace na zahradě domu čp. 177 ve Vanovicích.

Šrotovník ve Vanovicích. Na větrném kormidle je nápis firmy Tomáše Poláka, druhá polovina 20. let 20. století. Fotografie ve sbírce Ladislava Ambroze ml.	Jiný pohled na šrotovník ve Vanovicích, před polovinou 20. století. Fotografie ve sbírce Stanislava Melky.	Mlýnský kámen z vanovického šrotovníku jako dekorace na zahradě domu čp. 177 ve Vanovicích, 2005. Fotografie Jiří Pokorný.

Jiří Pokorný

---

[1] O konstrukci větrných kol viz jednotlivé pasáže tohoto příspěvku o větrném mlýně v Drválovicích a ve Světlé.

[2] O větrném mlýně v Drválovicích nemáme zprávy, zda se v něm mlela i mouka. Tuto možnost nelze vyloučit, ovšem z charakteru mlýna, podobného konstrukčně tomu ve Světlé, se lze spíše domnívat, že sloužil jen ke šrotování obilí.

[3] BURIAN, Václav: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Vlastivědný ústav v Olomouci, 1965, s. 18.

[4] Umělecká, národopisná sběrací a průmyslová výstava v Boskovicích. Boskovice: Nákladem výstavního výboru, 1892, s. 61.

[5] Pohlednice je v soukromé sbírce Petra Veselého, člena sekce.

[6] Fotografie se autorovi příspěvku nepodařila dohledat. Podle této fotografie je nakreslený obraz, který vlastní manželka malíře Zdenka Tajovská z Vanovic čp. 93. Obraz má rozměry 20×29 cm a je proveden kombinovanou technikou perokresby a akvarelu. Jak je známo i z jiných příkladů, malíř jeden námět kreslil vícekrát ve velmi podobných variantách. Dle Z. Tajovské i tento mlýn nakreslil vícekrát.

[7] Podobná kresba od neznámého autora je známa i větrného mlýna ze Světlé. Mlýnice je na obrázku ztvárněna jako válec, i když byla osmiboká.

[8] Viz stará katastrální mapa obce Drválovice z počátku 20. století dostupná na Katasrálním pracovišti v Boskovicích.

[9] ŠPINAR, Zdeněk Vlastimil: Revise některých moravských Diskosauriscidů. Praha: Přírodovědecké vydavatelství, 1952, s. 8.

[10] BURIAN, Václav: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Vlastivědný ústav v Olomouci, 1965, s. 30.

[11] MZA, fond D 9, indikační skici, mapa Knínice u Boskovic z roku 1834, inv. č. 1299 a novější reambulace Knínic u Boskovic z roku 1871, inv. č. 1300

[12] STOKLAS, Eugen: Větrné mlýny v politickém okrese litovelském. Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, roč. XLIV., 1931, s. 186.

[13] Tamtéž, s. 159.

[14] POKORNÝ, Jiří: Myšlenka obnovení větrného mlýna ve Světlé. Hasačert, roč. II., 2007, č. 3, s. 18.

Viz též POKORNÝ, Jiří: Větrný mlýn ve Světlé. Vlastivědných listech Boskovicka, roč. 12 (17), 2004, č. 3 a 4, s. 3.

[15] BURIAN, Václav: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Vlastivědný ústav v Olomouci, 1965, s. 64.

[16] Viz pozemková kniha Světlé uložená v Katastrálním pracovišti v Boskovicích.

Rozdělení pozemkové parcely č. 603 na parcelu 603 a stavební parcelu č. 93 proběhlo v lednu 1899.

[17] Podle sčítacího operátu z roku 1890 ještě v obci žádný Josef Dřevo nežil, ani domek čp. 23 v Přívěsti nestál. Ve sčítacím operátu z roku 1900, vyhotoveného téhož roku v prosinci, je uvedeno, že Josef Dřevo s manželkou trvale pobývají ve Světlé od roku 1899, jejich syn narozený v prosinci roku 1898, pobývá v obci trvale již od narození. Jeví se tak rok 1898 i rokem stavby větrného mlýna.

[18] Dle sčítacího operátu Světlé z roku 1910 provozoval větrný mlýn v době sčítání obyvatel již Tomáš Ščudla.

[19] Viz pozemková kniha Světlé uložená v Katastrálním pracovišti v Boskovicích.

[20] Informoval Josef Dokoupil ze Světlé.

[21] Pamětní kniha obce Světlá, s. 460

[22] Informoval pamětník Jan Vystavěl ze Světlé.

[23] POKORNÝ, Jiří: 120 let sboru dobrovolných hasičů ve Světlé. Světlá: Obecní úřad ve Světlé, 2007, s. 43.

[24] NA, fond MlÚ, karton 469, bez inv. č., Světlá. Informaci Mlynářskému ústředí poskytla v roce 1940 rada obce Světlá.

[25] Hřídel osobně autorovi článku před léty ukázal Karel Komárek ze Světlé, jehož otec chodil do mlýna provádět i drobné opravy.

[26] Rodina Dvořákova ze Světlé je příbuzná posledního mlynáře Josefa Kostíka.

[27] NA, fond MlÚ, karton 469, bez inv. č., Světlá.

[28] Šrotovat obilí do mlýna chodili i chudé rodiny z Cetkovic, jako např. Tajovští z čp. 95 z Brodku v Cetkovicích.

[29] Větrný mlýn ve Světlé byl po stavební stránce dvojčetem k mlýnu v Drválovicích. Nelze tedy vyloučit možnost, že by i světelský mlýn byl zpočátku vybaven zvláštním větrným kolem jako mlýn v Drválovicích. Nemuselo se však osvědčit, a proto bylo nahrazeno klasickými čtyřmi křídly. Vždyť již brzy po smrti prvního majitele a stavitele Josefa Dřeva mlel na mlýně ve Světlé Tomáš Ščudla. Pocházel z Horního Štěpánova, kde stál obvyklý německý typ mlýna se čtyřmi křídly. Proto se mohl rozhodnout tuto osvědčenou čtyřkřídlou konstrukci větrného kola na mlýn ve Světlé namontovat. Všechny známé fotografie světelského mlýna pocházejí až ze 30. let 20. století, tedy nezachycují jeho podobu v  počátcích, kdy mohl mít větrné kolo shodné s drválovickým mlýnem.

[30] BURIAN, Václav: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Vlastivědný ústav v Olomouci, 1965, s. 70.

[31] KNIES, Jan: Boskovský okres. Vlastivěda moravská. Brno: Musejní spolek,1904, mapová příloha.

[32] Viz stará katastrální mapa obce Vanovice dostupná na Katasrálním pracovišti v Boskovicích.

[33] Stavba mlýna podle Ladislava Ambroze stála na pisácích – pískovcových kamenech.

[34] NA, fond MlÚ, karton 465, inv. č. 5235, Vanovice 101.

[35] Na fotografii je patrná pod směrovým kormidlem klapka, která se mohla v závislosti na sílícím větru zvedat a pomocí táhlového mechanismu brzdit otáčky větrného kola, případně se slábnoucím větrem svou vahou klesala dolů a kolo odbrzďovala. Lze samozřejmě předpokládat, že větrné kolo bylo opatřeno ještě dalším mechanismem brzdy, kterým bylo zajištěno v době klidu, tedy když se nemlelo.

[36] Obě složení měly pískovcové kameny o průměru 34 coulů a sloužily ke šrotování. Viz dotazník NA, fond MlÚ, karton 465, inv. č. 5235, Vanovice 101.

| Vložil: Petr Veselý |