Už více jak rok se snažíme v historii vypátrat nějakého patrona větrných mlynářů. Na našem setkání v pravoslavné akademii ve Vilémově v roce 2007 jsme tohle téma načali a v loňském roce v Oucmanicích jsme měli možnost vyslechnout výsledky bádání pana Romana Jurigy, který nám nabídl několik osobností svatých, kteří jsou patrony mlynářů.

Kromě Jana Nepomuckého jsou to však spíše svatí z různých koutů Evropy. Ale skoro všichni jsou spojováni s mlynářstvím v negativním smyslu slova. S mlecím kamenem na krku byli vhozeni do řeky nebo mučeni na mlýnském či ozubeném kole. Nejvhodnějším svatým pro nás se tak jeví Svatý Vinok, který pomocí ručního mlýnku dokázal nasytit mnichy i chudé lidi z okolí - viz. samostatný článek Romana Jurigy - Svatý Vinok.

Rozhodl jsem se také zkusit štěstí a na internetu najít nějakého přijatelného svatého. I když jsem tomu věnoval spoustu času, nepodařilo se mi, mimo oněch zahraničních, bohužel žádného najít. Konkrétně větrní mlynáři u nás se asi opravdu k žádnému svatému, kromě Jana Nepomuckého, neobraceli.

Nakonec mě ale napadlo proč hledat prostředníka Boha, Svatého, proč nezkusit rovnou boha, boha větru. Tím jsem se tak trochu stal protestantem a možná i pohanem, ale věřte, že neúmyslně, neboť jsem od narození ateista.

Bůh větru v náboženstvích, národech a kulturách
Tak jako mají Aztékové svého Quetzalkoatla, Mayové Hurakána, Šintoisti Susanoo, Hinduisti Vayu, Druidové Teutates, Japonci Shina-Tsu-Hiko, Keltové Esuse, staří Egypťané Amona, Albánci Tomora, Maorové Tawhiriho, Vikingové Wotana a Řekové se nespokojili jen s jedním Aiolosem, ale mají dokonce pro každý směr větru zvláštního boha (severní Boreas, východní Euros, jižní Notos, západní Zefyros) tak Slované mají svého Striboga a jeho ženu Meluzínu. Pojďme se tedy na tohoto slovanského boha větru Striboga podívat blíže.

Stribog je slovanským bohem ctěným převážně východními Slovany. Jeho jméno může souviset s onomatopoickým kořenem stri-, jež evokuje ostrý vítr. Jeho přímá funkce zmiňována není. Další výklady odvozují jeho jméno ze slova „stroj” a považují ho za strůjce dobra, či naopak za odnímatele dobra, odpůrce Dažboga (bůh ohně, slunce a úrody).

Větrné božstvo může být dobrým, ale také škod-livým. Je v úzkém vztahu se sluncem, vodou, počasím a s dušemi zemřelých. Vyznačuje se vševědoucností, protože provane na svých cestách celý svět. Bylo často žádáno o věštby, zejména o jarním vání. Má velikou moc, sílu a bohatství, i vliv na zemskou úrodu.

V „Povesti vremennych let” je jmenován mezi modlami, které stály u Kyjeva roku 980 na čtvrtém místě. Nechal je vztyčit kníže Vladimír pro upevnění své moci. Stal se oficiálním státním panteonem. Ten samý kníže Vladimír o osm let později přijal křesťanství a dal všechny modly strhnout a chrám zbořit. Modlu Peruna dal přivázat za koně, vláčet ji a bít pruty, aby ji potupil. Stribog je zmiňován také ve Slově Jana Zlatoústého. „Slovo o pluku Igorově” ho připomíná následujícím veršem: Z přímoří dech větrů, Stribogových vnuků, přináší smršť šípů z loveckých luků.

Obraz Striboga od V. Korolkova ve sbírkách muzea Slovanské mytologie v Tomsku	Dvojrozměrné umělecké dílo zachycené tímto obrázkem je vzhledem k datu úmrtí autora nebo datu vydání volným dílem.	Úžasná ilustrace Striboga, která znázorňuje přesně to co potřebujeme. Autor: Andrej Mazin

Na Moravě znamenalo slovo „stří” vítr. Dalšími názvy Striboga byly Stříboh, Striw a Strigoň.
Na Rusi si představovali vítr jako muže se zakovanými ústy, který dýchá jen mezi zuby. Kdyby dýchal plnými ústy, všechno na světě by rozfoukal, srovnal hory s dolinami a nastal by konec světa. Vítr jezdí na bílém koni, který je vůbec zosobněním vanoucího větru. Proto i v pohádkách bývá často rychlý kůň nazýván Větrem. Jedna slovenská pověst vypráví, že Král větrů sídlí v čarokrásné zemi, kde jsou skály a stromy ze zlata, tráva z hedvábí, zvířata mají zlatou vlnu a ptáci zlaté peří. Jeho zámek stojí na myší nožce. Podle jiné verze jezdí Král větrů v modrooblakovém voze, do něhož jsou zapřažení čtyři bujní oři, kteří se jmenují: Jih, Sever, Východ a Západ.

Tím jsem naznačil, že hlavních větrů je čtvero: Jižní, Severní, Západní a Východní. Všichni jsou syny jediné matky (zřejmě Meluzíny), ale často se znesváří. Ze všech nejvíce je oslavován Jih, který přináší vláhu a teplo, jeho účinkem mizí sníh a příroda se zazelená. Méně vděčná role připadá Severu, který má dost špatných vlastností, ale přece jenom jednu důležitou a pro-spěšnou. Přináší zdraví. Západ nosí déšť, Východ čistí vzduch. Dodnes se dochovalo přání „dobrého větru” na cestu. Vítr je obrazem náhlého a nenadálého štěstí, ale i neštěstí, jak je uváděno v mnoha pohádkách. Je také božstvem zpěvu a milostnosti. Štěstí, které Stribog přináší, je ukryto ve významu slovního kmene „Stri”, který je obsažen i ve slově stříbro, které u Slovanů znamenalo mnoho. Bývalo zvykem, zvláště u Huculů, pokládat k novorozenci stříbrný peníz a přát mu : „Buď šťastné jako stříbro!”

Vítr nosí ale i neštěstí a smrt. Slováci říkali, když někdo zemřel na mrtvici: „Větr ho zavjou!”. V době moru si Poláci představovali morovou nákazu jako bílou paní a nazývali ji „Powietrze”. S větrem létají také mrtví, o štědrovečerní noci je celé ovzduší naplněno dušemi zemřelých. V tu dobu je možno spatřit nejen zemřelé příbuzné, ale i zapadlá města, zničené hrady, chrámy a jiné.

Stribog je zobrazován jako okřídlený muž s plnovousem a rozevlátými vlasy v rukou drží lesní roh nebo častěji luk a šípy. Větrům se obětovala převážně mouka, Slovinci jim předkládali při pečení čtyři kousky chleba na okno.

Meluzína
Meluzína byla ženou větru (Striboga). Slované si ji před-stavovali jako bílou paní s rozpuštěnými vlasy. Říkalo se, že když její muž skučí, Meluzína pláče a proto se jí sype mouka nebo sůl za okna nebo k plotu, aby se utišila. O Štědrém večeru se v Čechách házela do vzduchu hrst mouky, jako dar pro Meluzínu. Její božská krása a původ jsou zvěčněny v mnoha pohádkách. Samo jméno ji označuje jako „luznou”, tedy krásnou. Název je složen z „me” a „luzina”, kde „me” znamená stupňování toho, co následuje, tedy něco jako „velmi” a „luzná”, mající v sobě smysl slova „krásná”. S touto bohyní je nerozlučně spojen zejména ženský zpěv.

V době končícího Masopustu navštěvuje Meluzína lidi, chodí po vsích a dohlíží, zda-li jsou přástky ukončeny. Rusové ji nazývají „Pjatnice”, Bulhaři „Petka”, což znamená souvislost s jejím posvátným dnem - pátkem. Pjatnice je ochranitelkou sňatků a dívek, jsou jí posvěceny trávy, žně a len. Na Slovensku se jí také říkalo „Runa”. Tato je totožná s „Ranou”, kterou uctívali Ránové. Znamená spíše zlou než dobrou Větrnici, která přináší neštěstí a smrtelné nákazy. Má ale také spojení s vláhou. Slovo „ronit”, které se vztahuje k slzám a slovanský výraz „rominjati” = pršet, mají s názvem této bohyně společný slovní kmen. Pozor, nezaměňovat s mořskou vílou Meluzínou objevující se ve francouzských pověstech a která je mytickou zakladatelkou rodu Lucemburků. Je zobrazována se dvěma rybími ocasy místo nohou.

Meluzína http://vse-pro-zivot.blog.cz

Dnes jsem vám tu tedy předložil námět do diskuze, zda-li by právě Střiboh s Meluzínou nemohli být právě těmi hledanými patrony. Máme o nich poměrně hodně informací a také si je, nebo jen jednoho z nich, umím představit jako božstvo mlynářů. Hlavní důvod vidím už jen v tom, že Stříboh je bůh větru. Vyznačuje se vševědoucností, protože provane na svých cestách celý svět. I mlynáři se mohli zdát vševědoucí, protože je navštěvovali krajánci s novinkami ze světa. Má vliv na zemskou úrodu, jeho ženě Meluzíně jsou posvěceny žně. Stříbohovi i Meluzíně lidé obětovali mouku či kousky chleba. Pro vodní mlynáře má určitě význam, že západní vítr nosí déšť a Meluzína (Rana) má spojení s vláhou, voda má určitě zásadní vliv na živnost vodních mlynářů.

Tyto spíše pohanská božstva sice nekorespondují s dobou kdy byl u nás zaznamenán největší rozmach větrných mlýnů, i když na venkově přetrvala pohanská božstva v slovesném podání do dneška. Navíc když si třeba taková středočeská obec Větrušice sáhla pro námět na svůj znak ještě hlouběji do historie a to přímo do řecké mytologie, řekl jsem si: „A proč ne?” Na větrušickém erbu můžete spatřit řeckého boha severního větru Borease.

Znak obce Větrušice: V modročerveně děleném štítě nahoře stříbrný bůh větru Boreas. Dole položený zlatý klíč. Horní polovina štítu s figurou „boha větru” je mluvícím znamením. Klíč v dolní polovině má oporu ve znaku vyšehradské kapituly, která byla vlastníkem obce s nejdelší tradicí.

Bůh větru Stříboh nebyl uctíván v konkrétní den, ale po celý rok a tak nám skýtá nepřeberné množství termínů například pro mlynářský den. Jen pro zajímavost uvádím, že 28. července podle pravoslavného kalendáře slaví svátek výše zmíněný Svatý Vladimír kníže kyjevský.