Když jsem se koncem roku 2007 rozhodoval, zda v polovině února 2008 jet či nejet na týden do Izraele s výpravou orientačních běžců (přiznávám – to je moje další dlouholetá diagnóza…), byla lákadlem a závažíčkem na misce vah rozhodování vedle toho, že si s buzolou a mapou zaběhám v dosud nenavštívené zemi, kterou by jako kolébku civilizace měl navštívit snad každý, také fotografie z titulní stránky jednoho turistického prospektu o této zemi. Konkrétně o nejposvátnějším městě tří náboženství, místě bezesporu nej- nej- na žebříčku světového kulturního dědictví a místech, kde události předurčily nulu na našem letopočtu – o Jeruzalému. Zkrátka – na obálce byla fotografie větrného mlýna.



Takže když jsme v polovině února do Jeruzaléma v rámci poznávacího programu před závody dorazili a vystoupali na trasu po hradbách nejstarší části Jeruzaléma a za všemi jeho nejproslulejšími památkami, hledal jsem pohledem v zástavbě modernější části města právě větrný mlýn. Byl tam, krásně osvětlený slunečními paprsky. Tradiční prohlídka turistickými okruhy trvala do odpoledne a tak bylo třeba zvolit „individuální program“; hrozilo totiž, že se slunce začne chýlit k západu a fotografie by už nebyly nijak extra. Podle turistické mapy Jeruzaléma bylo třeba prokličkovat frekventovanými ulicemi, byl to takový menší trénink na „orienťák“. Mlýn na mne tou nejvyšší ze svých lopat zamával na poslední chvíli, když už jsem pochyboval, zda vůbec jdu správným směrem.



Rychle jsem pořídil pár „záchranných“ fotografií, stavba byla ještě pěkně plasticky osvětlena nízkým odpoledním únorovým světlem a dušička „povětrníka“ se uklidnila. Mlýn bylo možné si prohlédnout jen zvenčí a pak s dalšími záběry čekat, až se fotograficky vydovádějí svatebčané, kteří se před ním zničehonic vyrojili z kolony aut a ne a ne se uspořádat do co nejfotogeničtějšího hejna a vzájemně se vystřídat v roli fotografujícího a jednoho z fotografovaných. Ve zdi kamenné budovy vedle mlýna jsem zatím objevil zjevně historizující mozaiku z kamenů, znázorňující cyklus od orby až po mletí zrna.



Mlýn je sice jen replikou původní stavby, kterou zde původně nechal vybudovat s ušlechtilou motivací Angličan židovského původu a filantrop Sir Moses Haim Montefiore roku 1857. Mlýn měl obyvatelům první čtvrtě za hranicemi jeruzalémského Starého města zajistit mletí „košer“ mouky pro obyvatele osady. Ve svém nadšení pro pomoc souvěrcům však jaksi nepostřehl, že lokalita, ač na mírně vyvýšeném místě, přece jen neoplývá jednou nepodstatnou vlastností – moc na ní nefouká. Mlýn toho proto ani po svém postavení moc nenamlel, některé prameny dokonce uvádějí, že to málo bylo spíš nic. Mlýn byl rozbořen během války roku 1848, protože sloužil jako pozorovatelna. V posledních letech byl stavebně renovován, slouží však jako museum zasvěcené životu Sira Morese Montefiora, který se dožil sta let. V současné době uvažuje Jeruzalém o zprovoznění mlýna coby turistické atrakce. Nikde jsem nezjistil, jaké zařízení, případně odkud, bude použito. V každém případě však bude mlýn poháněn elektricky.



Od mlýna jsem se – vyzbrojen plánkem Jeruzaléma – vydal k „našemu“ hotelu Jerusalem na okraji města. Po dvou kilometrech (a jisté dehydrataci, i únorové paprsky dovedou v Izraeli pěkně vysušovat) jsem nabyl přesvědčení, že mám vidiny. Za křižovatkou dvou velmi frekventovaných ulic v husté městské zástavbě se jako fata morgana zjevil – další větrný mlýn! O jeho „autenticitě“ bylo možné se stoprocentní jistotou pochybovat. Stojí hned vedle jednoho z nejluxusnějších a „košer“ hotelu Wind Mill a slouží mu jako „stylová“, asijská a košer restaurace. Ať žije globalizace!

V průvodcích se o něm nedočtete, na internetu je o něm zmínka pouze v souvislosti s hotelem. A tak je oba mlýny možné brát spíš jen jako připomínku toho, že Blízký východ, nebo severní Afrika jsou jednou z lokalit, které světu větrné mlýny přinesly podle některých pramenů ještě o tisíc let dříve, než začal náš letopočet.

Text a Foto: Břetislav Koč