Už v textu o větrných mlýnech v izraelském Jeruzalémě jsem se na webu „Povětrník” zmínil o tom, že prvotním impulsem pro cestu do Izraele byla možnost zaběhat si v této zemi s mapou a buzolou při „ostrém” orientačním běhu. A větrné mlýny v Jeruzalémě se s tím zkrátka „svezly”, o jednom jsem měl informace již před odjezdem, na druhý jsem narazil zcela náhodně. Taktéž tomu bylo i při první cestě do Dánska roku 1974, větrné mlýny se „svezly” s cestou na mistrovství světa v orientačním běhu, a byl o tom také článek na webu i v tištěném zpravodaji sekce „Hasačert”.

Izrael: Za větrnými mlýny do světa: Jerusalem
Dánsko: Za Hamletem, Tuborgem a větrnými mlýny

Také důvodem cesty cesta do Finska roku 1979 byla novinářská účast na dalším mistrovství světa v orientačním běhu. Byla to doba hluboce předinternetová, takže jsem měl jen velmi kusou informaci, že ve skanzenu na okraji Helsinek nějaké „větřáky“ jsou. Půl roku před cestou na sever jsem byl na nějakých východoevropských závodech v Budapešti. Mezi účastníky byli i Finové, a mezi nimi jeden, o němž bylo známo, že je jedním ze stavitelů tratí pro blížící se MS ve Finsku. Takový činitel musí svatosvatě a černé na bílém na glejtu podpisem stvrdit, že vše co se terénu chystaného MS týká, uchová v tajnosti. Večer jsme se s ním náhodou sešli v hospůdce u centra závodů na okraji Budapešti, bavili jsme se v mezích našich jazykových znalostí o všem možném, každá narážka na blížící se MS (i po nějakých těch iontových nápojích z maďarských sklípků) se však od něj odrážela jako puk o mantinel a řeč stáčel jinam. Rozuměli jsme si ale čím dál víc. A protože bylo jasné, že téma MS je v našem rozhovoru tabu, tak jsem „otočil list“ otázkou, zda jsou ve Finsku větrné mlýny. Zatvářil se vyděšeně, pro jistotu jsem mu otázku zopakoval a větrný mlýn i nakreslil. Zase nic. Nějak jsme si najednou přestali rozumět, protože od té chvíle mluvil už jen finsky.

Po čtyřech měsících jsem přiletěl do Finska, a na příhodu z Budapešti jsem si už ani nevzpomněl. Až do chvíle, kdy nás novináře přivezli pořadatelé do prostoru cíle závodu o tituly mistrů světa. A vše co se odehrálo v budapešťské hospůdce mi bylo hned jasné: cílový transparent byl z jedné strany upevněn – k šestiramennému větrnému mlýnku v malém skanzenu v obci Ruovesi, severně od Tampere (viz reprodukce pohlednice, obr. 1). Mlýnek je jednou ze staveb malého vesnického skanzenu na ploše 1,5 ha.

Větrný mlýn na ostrůvku Hailuoto	Farmářský větrný mlýnek ve skanzenu na ostrově Seurasari v Helsinkách

Před odletem z Finska (to byl tenkrát luxus, zpáteční letenka byla za více než 11 tis. tehdy ještě Kčs, při průměrných výdělcích kolem 2 tis. Kč) jsem ještě stihl skoro jen proběhnout skanzenem na okraji Helsinek, na ostrůvku Seurasaari. Mezi 31 převážně dřevěnými objekty stály i dva větrné mlýny, přenesené z jihozápadu Finska, asi 150 km SZ od Helsinek. Mlýn na fotografii (foto 1) byl do skanzenu přenesen již roku 1913, což dokazuje dlouholetou tradici skanzenů v severských zemích. Je popisován jako „farmářský mlýn“, sloužící převážně potřebám jedné nebo jen několika sousedících usedlostí, což napovídají i rozměry tohoto na sloupu otočného mlýnku. Ve skanzenu je i nevelký „holanďan“, popisovaná též jako „Mademoiselle Mill“ díky siluetě dámského lidového oděvu či kroje. Je šestiramenný – a fotografii jsem po těch letech už někde až příliš dokonale uložil, takže nenašel…

Zajímavostí všech dřevěných staveb v severských skanzenech je mimořádná odolnost dřeva zubu času, daná asi tím, že místní stromy rostou v drsných podmínkách mnohem pomaleji než u nás, takže mají hutnější dřevo s hustějšími letokruhy (pokud je tomu jinak, tak mne jistě kolega Urbánek opraví, případně věc ještě více svým originálním způsobem zatemní).

Také ve druhém největším (a nejhistoričtějším) finském městě Turku stojí na původní lokalitě na vyvýšenině větrný mlýn, jeden z mála velkých „holanďanů“ ve Finsku (foto 2).

Pohlednice s šestiramenným větrným mlýnem ze skanzenu v Ruovesi	Asi jediný velký „holanďan” ve Finsku na vyvýšenině ve městě Turku

Když jsem po desetiletích přijel do Finska roku 2007 znovu, tentokrát jako aktivní účastník světové veteraniády v orientačním běhu, odehrávající se kolem polárního kruhu nedaleko Rovaniemi a Kuusama, objevily se větrné mlýny (pan Doubek promine) opět jen jako „vedlejší produkt“ cesty. Bylo to v informačním centru jednoho národního parku nedaleko Oulu. V jednom ze sálů vystavovala své akvarely i místní výtvarnice a ejhle – na jednom obrázku (obr. 2, foto 3) se skvěl větrný mlýn stojící na ostrůvku Hailuoto, nedaleko Oulu v Botnickém zálivu. Na ostrůvek už nebylo z časových důvodů možné zajet, tak jsem si alespoň vyfotil mlýn na obrázku. Ke cti výtvarnice slouží i to, že na dalším akvarelu zachytila i moderní větrníky – skupinu větrných elektráren stojící na pobřeží tohoto ostrůvku.
Kdo chce, může se na ostrůvek Hailuoto podívat i živě webovou kamerou. Elektrárny jsou nejlépe vidět z kamery, umístěné na trajektu, pendlujícím mezi Oulu a městečkem Marjaniemi na západním straně Hailuoto. Stojí přímo na zpevněném břehu při cestě k trajektu. A stojí za to vědět, jak se finsky libozvučně řekne větrný mlýn: tuulimylly. A větrná elektrárna je tuulivoimalat. Jednoduchou úvahou lze vyvodit (jak prosté, příteli Watsone…), že „větrný“ je ve finštině tuuli.

(A když už jsme u finštiny, tak třeba i při návštěvě skanzenu může být užitečné znát slůvka „miehet“ a „naiset“, označující dveře útočišť sténajících, Finové nepříliš často používají mezinárodně vžitého „D“ a „H“ nebo siluet gentlemana či lady.)

Autor textu i fotografií: Břetislav Koč