※ větrné mlýny v českých zemích ※
▫▫▫ webík pro potěchu oka i ducha ▫▫▫

Motto: Větrné mlýny bývaly v naší minulosti symbolem pokroku,
             možná by jimi mohly být i dnes.                                autor

<x14>Zahraniční VM</x14>

Mlýn v Indii

Vydáno dne 14. 09. 2010 (3481 přečtení)
Na podzim v roce 2009, po monzunu, jsem se vypravila do Nepálu a Indie. Mohlo by to vypadat, že jsem cestovatelka, ale opak je pravda. Tyto ambice jsem neměla, ale přiznám se, že jsem zjistila, že se mi velmi líbilo putovat neznámými a pro mne exotickými krajinami. Rozhodla jsem se, že se podělím s Povětrníky. Naše společné expedice za mlýny, které mne vždy bavily, byly příjemné a se spoustou informací a zážitků. Motivovaly mne podělit se o mé setkání s mlýnem obilí v Indii.

V městě Órčha, na rozhraní severní a střední Indie, ležícím na řece Bétva ve státě Madhjapradéš, jsem uviděla, tedy spíš uslyšela, mlýn. Byla jsem na cestě do Varánásí, kam jsem jela indickým vlakem. Cestou k jednomu hinduistickému chrámu nad městem, jsem slyšela kašlání motoru stroje a zahlédla v chatrči u silnice pohyb řemenu. Ihned se mi vybavila scéna z filmu Na samotě u lesa, kde pánové Svěrák a Kemr, řezali dřevo.... Vlezla jsem do domku, spíš přístřešku. Tam jsem uviděla kovové mlecí zařízení s plechovou násypkou plnou zrní. Napojené na naftový motor, zanořený pod úroveň hliněné udusané podlahy, širokým řemenem. Mlecí zařízení bylo velmi staré, zašlé, špinavé a bez romantiky nebo specifické „ technické krásy“. Rozpoznala jsem jakéhosi hasačerta. Nikde nebyl žádný člověk, nebylo koho se zeptat, co tam melou, jestli je to pro někoho na „zakázku“ nebo melou svou vlastní sklizeň. Venku stála primitivní váha. Chvíli jsem v přístřešku přešlapovala, udělala několik fotek a pak odtud raději odešla. Bylo trochu překvapivé, že nechali obilí i mlýnek v chodu bez dozoru. Usoudila jsem, že na vsi se nemusejí bát krádeže. Lidé se zde znají a nejsou si navzájem nebezpeční.

Indie
Indie
Domek s mlecím strojem v Orčze Mlecí zařízení a řemen
od pohonného stroje


O mletí obilovin v Indii jsem se skoro nic nedozvěděla, za celé své cestování severní a střední části země jsem neviděla jediný větrný mlýn ani jeho zbytky. Nechci psát nesmysly, ale je logické, že mletí se zde provádělo nejspíš drcením, třením a tlučením v nějakých nádobách. A to jako součást vlastní přípravy jídla. Možná se k mletí obilovin využívaly vodní toky. Jsem laik a tak mi některý z vás odborníků poví víc? Vím jistě, že součástí tradičního jídelníčku je v celé zemi placka, pečená z jemné mouky a vody. Také těstové taštičky – momo, které jsou plněny i mletým masem, častěji však zeleninou a vaří se ve vodě. Proto je jisté, že obiloviny se v Indii používají od pradávna i v „rozemleté“ podobě. Na vlastní oči jsem viděla nedaleko posvátného hinduistického města Varánásí, ležícího na západním břehu řeky Gangy již 3000 let, ženu, která drtila obilná zrna na plochém kameni malým kamenem v dlani. Klečela na hliněné podlaze svého domu a třela usilovně hrst zrní na velmi jemný prach, zřejmě na chlebové placky – rótí.

Autor textu i fotografie: Eva Svobodová

Stránky Kruhu přátel Technického muzea v Brně (TMB) sekce větrné mlýny
Vytvořeno pomocí phpRS - redakčního systému.